umělecká galerie

2017

3

3
10
Váš hlas: Žádný
Průměr: 10 (1 vote)

2

2
10
Váš hlas: Žádný
Průměr: 10 (1 vote)

1

1
10
Váš hlas: Žádný
Průměr: 10 (1 vote)

PŘE

Při při
Se při
Jen se nezapři

Přít se musíš učit
Dobrou při zná
Každá vláda
Když je ve při
Kvílí vepři

Za každou cenu se ale
Nepři
Vítězství pře
Je omluva
Tu přijmi
Neb vády nevády
Žít ve při je otravné
Jak s ovády

ŽEŇ ŽEN(Y)

Žeň a pas
Beránky slov
Ale neužeň

Vždyť jejich žeň
V báseň oženíš

Žeň ženy z žen
Jak vlčí mák
Zdobí pole zralých
Pšenic klasů
Ženy žeň zná
Jen nepolapitelný
Vítr
Co fouká před žní
Do zlatých rozpuštěných
Vlasů

MÜSLI NA MOŘE

Máš-li hoře
Vyjdi k hoře
Hoře odhoď
Až nahoře

Sejdi dolů
V pokoře
V pokoji
Opusť bolesti lože

Mysli na moře
Müsli k snídani

Tears in heaven

0
Váš hlas: Žádný

Záznam ze zkoušky v divadle Neklid (2017)

10
Váš hlas: Žádný
Průměr: 10 (2 hlasů)

Hvězdy ve špalíru

Písně, písně hvězd,
odvážné melodie hrdinských pěvců, trubadůrů společnosti,
kteří dávají poetické názvy všemu dění kolem.
Slunce prosvítá mezi horami mraků,
vylupuje se z východních kopců mezi stromy
a postupně prozařuje zemský prostor:
jakoby se opona rozevřela,
vlhká hrana světla se líhne rychle
v ostrém kontrastu odcházejícího stínu
v odstínech radostné záře.
Stojíš na břehu Bodamského jezera
a sleduješ pohyb siluety stínu kostela,
jehož věž se pomalu prodlužuje od náměstí až na tržnici.
Místní zpěváci jódlují své horské písně o těžkém života běhu v kopcích,
prociťují tu výšku a hloubku nebe,
kterou objevují po svých matkách a otcích.
hvězdy se stáčejí v jednu stranu jakoby chtěly uhnout,
zformovat špalír,
aby komusi uvolnily místo.
Radost z pohybu, radost z hlubokého nádechu při zpěvu, radot z ladně znějícího vícehlasu,
jako ve snu se mi vybavují nesourodé představy o vysoko šlehajících plamenech, bylo to někde hodně daleko, na východě.!!
Pitch bender – Nashville:
Děláš takový ty pohyby, co jako něco vyjadřujou, však víš,
ó, ty bejby zpívající pro všechny , co duše maj´ na líc i na ruby,
ó, Ruby,
don´t cry any more, please, just lough,
lough as long as you can,
potože musíš,
takový ty pohyby, kdy zpíváš,
děláš jen tak, abys vyjádila, že ´seš tady,
aby o tobě věděli,aby si tě všimli,
aby na tebe nezapomněli,
ó, ty sexy, sexy Ruby,
co zpíváš o víře v Krista,
Ježíše alta vista,
úplně jistá,
jak zrnko prachu na tvém břiše,
co sotva dýše,
ach bejby,
utrpení zlého dostalo se i tobě, a ty teď zpíváš,
jak jasně zní to když svůj hlas otvíráš,
pomyslně ty čistá,
v rytmu hříchu,
v rytmu viny,
v rytmu tvého špatného prošedivělého svědomí,
v rytmu světa bolu a špíny,
v rytmu dřiny,
otrocké, kde po svobodě volá spirituál člověka stvořeného ze stejné hlíny
jako Adam s Evou, když v ráji milovali se plni naděje a víry,
kdy svědky byly jim jen stromů stíny,
stromů z lesů i rajských zahrad,
spirituál člověka bílého i černého, žlutého i rudého,
spirituál Matky Tererzy, Alberta Schweitzera, Máhátamá Gándího, Martina Luthera Kinga,
spirituál všech bezejmených, za kterými volali nacisté, kontrarevolucionáři i revolucionáři
přinášející smrt do měst a vesnic v Kambodži, ve Vietnamu, ve Rwandě svoje zhoubné:
„get rid of you“,
svoje nenávistné:
„Raus, raus, schnell, schnell.“
Žalozpěvy, žalozpěvy hvězd,
to všechno jsou naléhavé žalozpěvy, co se odráží od tvých ušních boltců,
zatím velmi, velmi skrytě, nepoznáno a nechápáno,
co hledá cestu do tvé mysli, vědomí, podvědomí i nevědomí,
do tvého očekávajícího a připraveného těla,
protože prázdná stopa paměti po historii tvých dědů a pradědů, babiček a prababiček, je připravena nést zodpovědnost i za tuto minulou nesnesitelnou realitu nelidských krutostí, které se děly,
a nemůžeme je zakrýt žádným „ano, chápu, to byla válka,“
anebo:“jistě, rozumím, to byl holocaust.“
- nelze to odbýt touto větou,
protože druhá světová válka je teď
a holocaust právě probíhá,
protože dokud nejsme vypořádáni se svou minulostí,
vrací se nám všechno jako pružinou s otřesnou precizností a razancí
v našich dětech, v našich blízkých,
vrací se nám všem, kdo jsme se z vlastního rozhodnutí,
anebo z rozhodnutí společensko politického,
rozhodli mlčet o tom, co bylo,
abychom nepřišli do problémů s vládnoucí stranou,
aby vládní propaganda mohla propagovat souhlas a chválu
za splněné hodpodářské,
sportovní, vzdělávací, společenské a jiné podobné aktivity,
jež dostatečně pokrytecky dezinformují svými prostředky
o úspěších sebe sama, ovšem za cenu lží, zkreslování skutečností,
propagandistických sjezdů spisovatelů, uměleckých a jiných prohlášení jakožto líčidel,
ze kterých bylo cítit pachem svobody, jakožto něco neznámého,
zápaďáckého, jakožto cosi u nás nepřípustného, zakázaného.
Elie Wiesel – kdysi, snad v sedmdesátých letech
se u vchodu do Velké synagogy v Moskvě
setkává s mladými demonstranty volajícími po svobodě.
Když se jich zeptá, proč chtějí svobodu, dostává se mu odpovědi ústy jedné mladé dívky:
"Protože chceme zpívat."

…...........................…....................................
Z nevydané básnické sbírky Holofaustovo osiřelé Blues (© 2015)

Ruce

Zkourmoucené ruce pašijových úrazů
za děti revoluce hříchů a zákazů
brodí se sveřepě od srázu ke srázu:
v noci spí ve sklepě, přes den jsou na mrazu.

Oslí čich, orlí hmat, opičí rozum,
mnoho jich dává mat divokým hvozdům.
Zápach lvů, supí let, ocas ještěrky,
soumrak dnů, smrti hled, obraz Laodicejky.

Žehnající ruce stařenky vypráví,
celý život žehná – ať v právu či bezpráví,
ať zle či dobře je, žehná i tam, kde jiný už jen kleje,
žehnání dar nebes je potřebným, pokorným,
vnímavým, skromným, tichým a bezbranným.

Z nevydané básnické sbírky Holofaustovo osiřelé Blues (© 2015)

Vlnou brčálového sedmiklece

Vlnou brčálového sedmiklece
a vonných rozmarýnů mnou prolínáš.
Na kolena nebes, mraků a hvězd
a jinotajů zpomaleným pádem já klekám
lakoto štědrá, ty dobrák jsi od kosti.
Nemáš, než pachuť poměnek v čase smolných roků.

Ó, ty neradostná tůňko zrozená úplňkem
rosou trpělivých dešťových kapek..
Lehám si v travičku zelenú, co je moje potěšení
v idylickém zášlehu oka panny nevěsty očekávající
radosti v bolesti krásy bytostného milostného souznění.
Žádost pokročila a všehomír postupuje svým opičím krokem
podobný vznosnému stromu soliteru
uprostřed obilného pole.

Rozprostíráme se.
Přeskakuju plůtek ohraničující záhonek s jahodami.

Prostoto komorních vyznání,
zadostiučiněním krouživého pohybu
kolotoč dějin mne i jiné
neúprosně stravuje:
Pořád dál a dál běžet a nepoznat úmoru požehnání,
když ptáš se, jak moc toužím,
jak moc letím za ptáky na horizontě příboje času.
Já nemám slov pro tyhle věci,
jen pohladit po ruce tě mohu
a ty rozumíš stejně dobře jako já
této jasné zprávě.

Teploty se pohybují kolem nuly,
což nevěstí nic dobrého,
němou dlaní ledovou pastilku vkládáš si do úst
a teplý vzduch hladí břehy našich jezer.
Příběhy o ztracené Atlantidě a Geheně
umocňují dojem marnosti.

Tropíš si ze mě šašky, osude,
ty, jehož Bohem přezdívají pateticky,
já však si stále vedu tu svou, jako vždycky,
píseň smutně molovou na dně klícky,
která zove se svět galaxií, oper a porodních stryjí.
Snad před ďáblem já u tebe se skryji,
ty nezapomínáš, osude, ty pamatuješ hluboce:
na javorové sirupy jak omladinou to šupoce.

To táta vracívá se z roboty a ty máváš tak divoce
mu vstříc, jak kdyby Apollem on letěl na měsíc.
Ty vzpamatuj se, hochu, a odpočiň si trochu,
to není pot jen radosti, i námahy mám ve fochu,
když chleba s tvraohem sis´ dával výživný
a máma s bráchou mysleli, že´s podivný
podlahář.

Ó, nemáš aspoň cigáro, ty kmete,
když fajfku v ruletě jsi prohrál? Ach, Pete,
nenechávej mne tu samotnou po naší lásce
slehla se zem, však přec já chci jen tebe,
v sázce je nebe.
Hrajeme přeci víc než o tágo kulečníku.
To by tak, Pete, to by tak hrálo, uličníku,
nejsi přec tady ´ni doma, ´ni cizí.
Já nepřestanu dřív, než tahle nejistota zmizí.
A stejně jak já i ty víš, že z výpadků a krizí naší paměti
už teď daly by se rubat sochy závrati.

Já na trati teď stojím v pevné nerozhodnosti,
ať domácí to jsou k nám nebo hosti,
to ovlivnit já mohu zcela málo,
když se zemí vabank hrál a nebe se mi smálo.

Kráčím po bolavém okraji snu,
který nelze vykládat jinak
než životem,
anebo: kdo co udělá, praví, kam jde i nejde,
to vše se sbíhá do jediné rovnice,
která je až krutě jednoznačná a jednoduchá.
Nemá žádné neznámé,
jen koeficienty života a smrti,
kterými jsme dosud opovrhovali.
Dnes ale vše vidíme v jiném, šedivém světle,
a každý náznak jistoty, jíž smrt bezesporu je,
nás naplňuje obzvláštním klidem.

Promlouváš k lidem,
ledová královno, ty , která jsi zaskočena
každým altruistickým chováním,
laskavým slovem a obětavostí,
nejraději bys byla, kdyby lidi byli na sebe jako hadi,
abys mohla ty, kdo se svou zlobou odcizili sami sobě,
zasáhnout na jejich nejslabším místě.

Jejich marnou ješitnost snadno pokoříš
zdáním jejich dokonalosti,
která má ve skutečnosti takovou oporu
jako vítr ve větvích.

Z nevydané básnické sbírky Holofaustovo osiřelé Blues (© 2015)

O odplatě

10
Váš hlas: Žádný
Průměr: 10 (1 vote)

Otče náš

10
Váš hlas: Žádný
Průměr: 10 (2 hlasů)

Zákon a proroci

10
Váš hlas: Žádný
Průměr: 10 (1 vote)

JEŠTĚ JEDNOU

10
Váš hlas: Žádný
Průměr: 10 (2 hlasů)

MONDIEU

10
Váš hlas: Žádný
Průměr: 10 (2 hlasů)

CHÁRON

10
Váš hlas: Žádný
Průměr: 10 (2 hlasů)

JAKO SOVY BUĎTE MOUDŘÍ

Jako sovy buďte moudří,
dál než v ranním rozbřesku,
my děkujem, klaníme se,
za tolik vašich potlesků

My jsme děti Čechie,
my jsme děti divadla,
touhou po něm
ruka by nám upadla

Když dávno již po mlze ranní
zdáli vám zvoní na klekání
a spánek klepe na vrátka
ať do uší vám k poslouchání
zazní vítězství jen dobra
a tím je tahle pohádka

KEJKLÍŘ

Oběd i večeři zas mám,
jak holuba na střeše ve dvorku
a v kapse od Honzy
srdce a okurku,
odspoda čerty a královské žerty,
babky i dědky a vílu Verunku

V životě i na divadle,
když dětí hlásky plné lásky,
až k Matěji na pouť hravě
za korunu, vystřelí růži bez trnů,
prší ty perly na korále
v mých očích srdce na trůnu

Vám s úklonou se loučím,
od štace k štaci dál a dál
já s ním děti půjdu krajem,
kéž neminu se s jinotajem
Klobouk na stranu si dám
Komediant duší v srdci v hlavě,
se slovem v hlase,
jen tak mlžně, mihotavě,
zaplním někde snad i hravě
lidem opět divadelní sál

HONZA

Po palouku v temném lese
víla s laní proběhne se,
to snad se jen prohání
krása léta pod strání

Na palouku v rose ranní
neodcházej se hvězdami,
mlžná jen ze snu vidina,
kéž jsi moje, láska jediná

Ta která si říká víla,
kouzlem kdyby člověk byla,
kdyby měla lidský hlas,
byla by pak jednou z nás

Snad i víly jméno mají,
jak holky od nás ze Lhoty,
když víly tančí roztrhají
nejedny z mechu boty

Přijď k nám tančit po světnici
a pak možná na bále,
koupím já ti k tanci tomu
na jarmarku korále

Něha

Něha
0
Váš hlas: Žádný

Naděje

Naděje
0
Váš hlas: Žádný

Radost

Radost
0
Váš hlas: Žádný

Nenazvaná

Láska na jeden pohled.
Vlasy rozcuchané,
lekne se a prchne
nebo nezůstane.
Propadl jsem se pod led.

Láska na jednu stranu.
Srdce vykuchané,
sekne se a trhne,
přesto nepřestane.
Uzavřen do průvanu.

Láska pro jedno slovo.
Vidíš, co se stane?
K čemu se to zvrhne?
Síly vyplýtvané.
Asi mám deprese z toho.

A láska beze slov.
Které je poslouchané?
Přilne se a strhne.
Věci zanechané…
Uvězněn na ostrov.
(A láska beze slov.)

Šibeničky

Před hradbami bílé
šibeničky.
Nechoď děvče milé
ze světničky.
Zavři si okna a nechoď ven,
zamkni se a radši zapomeň,
už raději zapomeň!

Krátce bili mu, že
kradl asi.
Ze zámku bral růže
pro tvé vlasy.
Chraň se teď utíkat do zvonice,
uslyší to naše panovnice,
naše zlá panovnice!

Od kostelních věží
slyšet zvony,
koně už tam běží,
lidí shony.
Tak uteč, nežli tě chytí,
jestli je ti milé žití,
je-li ti milé žití!

A proč dívku bledou
další ráno,
v řetězech ji vedou
městskou bránou?
Neměla jsi chodit na tu věž,
ještě tě nařknou, že čaruješ,
ještě že čaruješ!

Před hradbami bílé
šibeničky,
i šlo děvče milé
ze světničky.
Ač nebyl dobrý to konec s ní,
zvony se i pro ni rozezní,
i pro ni rozezní!
Nad hradbami bílé
holubičky

Strážci

Poslechni strážce ve své hlavě,
řekne ti přesně, co slyšet chceš.
Když je už dávno po zábavě,
nikoho jiného nenajdeš.

Poslechni strážce ve svém srdci,
poví ti, jak máš se zbavit pout.
Nemůžeš už si vypomoci,
lépe než jeho uposlechnout.

Poslechni strážce, který mlčí,
za zrcadlem se pouze dívá.
Vidí ti přímo pod obočí
a nic před tebou neukrývá.

Poslechni strážce ve svém nitru,
dí energetickou podstatu.
Nalijí ti pivo do půllitru
a spočítají i útratu.

Svět je rozmanitý

tužka, 29,5 x 42 cm

Svět je rozmanitý
4.75
Váš hlas: Žádný
Průměr: 4.8 (4 hlasů)

Vidím tě

tužka, 29,5 x 42 cm

Vidím tě
4.5
Váš hlas: Žádný
Průměr: 4.5 (4 hlasů)

Hledání cesty

tužka, 29,5 x 42 cm

Hledání cesty
4
Váš hlas: Žádný
Průměr: 4 (3 hlasů)

TOPlist

Programování a správa lev@pro-company.info