Rubrika: 2018

Uprostřed zítřka, posedlá vášní, spoutána něhou, tak trochu zvláštní. Zasněná tiše, bojím se zeptat, tvé jméno křestní, chtěla bych šeptat. Propadlá lásce, mučená touhou, století pouhé, minutu dlouhou. Tak trochu hravá, tak trochu dítě, tak trochu prchám, tak trochu chci tě. Protkaná citem, nevěrná sobě, od zítřejší noci, patřím jen tobě.

Jsi jak přílivová vlna, jak pavučina přání, poznávám, co neznám, mám vše, co není k mání. Mám jednu radu na splín, jeden osud v dlani, jednu touhu vzlétnout, jedno políbení za ni. Pak vlastním jedno tělo, jenž je na pokraji tání, jeden rozum v hrsti, a srdce, co odejít mi brání. K tomu krásný večer ve dvou, smutné probuzení…

Jak pomalu jdu, spadaným listím, v dlani svírám poznání, teprve až zítra zjistím, kam můj život uhání. Až hvězdy vyjdou, projdu kalendář, a podtrhám jména všech, co vzali lásce svatozář, a nezatajím při tom dech. Pak po kolena v rozpacích, napíšu si vyznání, co bych ráda od tebe, slyšela a přeháním.