Někdy si melodie prostře šat z borové kůry. A hladká cítí řemeslné ruce. Jindy vsítí mlčenlivost ryb z ulovených ztrát. Někdy si melodie zavíří, jako pěna ve splavu zahučí, ubere, zavře se v obruči. A květy stromů prorostou mříží. Někdy se tón do ticha převleče, škádlivě napovídá – stár, jsem stár. A překvapená nota loupí…
Po podzimním oknì klouže obraz, vítr prozpíval se výš než po pás. Voda, urosená, bublá dolù, jedli spolu, milenci u stolu. Jedli svá a svá a svá…a jedli, voda prostoupila kùrou jedlí. Jedlí, hladkou kùrou z kalambúru, rýmovali, olámali mùru. Že prý noèní motýl žije z louèí, milován, aè neví, že se louèí. Bílá? Èerná?…
Kdo z vody vyloví zrcadlení, otisk všech křídel, než se utopí, zavoní pod pláštěm po koření a vlasy lásek v dlaních mužů spí. Kdo v poli svět do klasů ustele a s létem, zlatý, vroste do oblak, pod hlavu složí ruce z popele. Svou tenkou píseň pískne spěšný vlak. Kdo pod stromem usedne do stínu,…
