Otevře náruč všem lidem, na cestě za branou, vůbec nic jim neschází. Okysličená krev proudí v jejich žilách dar života, na ničem jiném nezáleží. Kéž se probudíme všichni ve Tvé náruči. Dobo, zaplavená zločinem a pýchou. Snad dobro přehluší všechny zvonce. A dá nám naději, krásu, zhojí se. Dotkne se každého z nás, to nepolapitelné…
Je úplňku noc a tu já mám rád, já přijdu za tebou, já chci se ti zdát. Ten úplněk má nade mnou moc, já vezmu tě s sebou, dnes je moje noc. Vesmírem ke hvězdám, na konci cesty ti polibek dám. Je úplňku noc a ty už to víš, že přijdu za tebou, že opouštím skrýš….
Za barem barmanka, černých vlasů oháňka a úsměv rudých retů. Při francouzském kupletu já objednávám kávu, přijímám úsměvu zprávu, že mohl bych být jejím dědem. Tak zůstávám jen indiánským zvědem.
Mám jí jak z kuše, říká si suše nalitá duše.
Uprostřed zítřka, posedlá vášní, spoutána něhou, tak trochu zvláštní. Zasněná tiše, bojím se zeptat, tvé jméno křestní, chtěla bych šeptat. Propadlá lásce, mučená touhou, století pouhé, minutu dlouhou. Tak trochu hravá, tak trochu dítě, tak trochu prchám, tak trochu chci tě. Protkaná citem, nevěrná sobě, od zítřejší noci, patřím jen tobě.
Jsi jak přílivová vlna, jak pavučina přání, poznávám, co neznám, mám vše, co není k mání. Mám jednu radu na splín, jeden osud v dlani, jednu touhu vzlétnout, jedno políbení za ni. Pak vlastním jedno tělo, jenž je na pokraji tání, jeden rozum v hrsti, a srdce, co odejít mi brání. K tomu krásný večer ve dvou, smutné probuzení…
Jak pomalu jdu, spadaným listím, v dlani svírám poznání, teprve až zítra zjistím, kam můj život uhání. Až hvězdy vyjdou, projdu kalendář, a podtrhám jména všech, co vzali lásce svatozář, a nezatajím při tom dech. Pak po kolena v rozpacích, napíšu si vyznání, co bych ráda od tebe, slyšela a přeháním.
Světlo v kraji je ještě zaváté, však přijde každou chvílí Na stromku zvoní zvonečky, vánočku z nebe cukruje sníh bílý, cukrovím na míse Vánoce zvoní, i po římse okna krajky kreslí mráz v noci nejtišší, Tiché hvězdy tmou jasně sílí kraj zavál už sníh mlžnobíle a podél cest roste zimostráz Tu cestu z hlíny ukryl…
Velké slzy lani padají až tam do svého srdce Laň za laní svou touhu tají, vášeň v nich doutná, spaluje, a až v kapradí utají ten hrot a jen pláčí, pláčí, studánek čistý pramen ohně svých živých vod Ultramarín, to něha maluje, když k sobě ibišku růže přidá šlechetnost bídu žaluje a plachá laň půvab…
Mochomůrka v celé kráse z mechu na vás zadívá se, trochu pyšně, trochu vřele, vás chce míti za přátele Z rána usmívá se z kapek rosy, klobouček slušivě si urovná, trochu červená, trochu bílá, vždyť v lesích je královna Závojíček bílý z pouti krásně její hlavou kroutí a tváří se něžně, spanile, houbař ví, že…
Sešly se v baru Krutost, Závist, Pýcha daly si sklenku, teď se hádají „Nemáte páru“ Pýcha slastně vzdychá koketně mrká, sedí na kraji „Nevíte pranic to já světem vládnu na krásné pávy každý pohlíží Nepoznám hranic s věkem ještě mládnu proniknu všude bez všech potíží“ „Kdo tě má, padne mne se bojí stále“ odfrkne Krutost,…
Je doba šedi, doba bezohledná zášť, křivdy, zloba vůbec neohromí většina potom jménem zisku jedná čas úzkost nezve, kdepak doba, to my Zvláštní jsou křeče kdesi ve svědomí učí se tupost, bumerang se vrací neznalost, prázdno, to jsou síly hnací konzum a faleš – to jsou naše dómy Nemají cíle, znají marnou práci zajatci módy…