Naučili kameny dýchat Ale náš dech přeměněn na páru mozek vyměnili za soukolí ta ozubená kolečka v rozbitém orloji Vymyslili cit pro kusy plechu sami ho neschopni přetaveni setrvačností v přesýpací hodiny Prý světlo na konci tunelu Už dávno jenom samé temné jeskyně Protože tablety potažené bezmyšlenkovitostí prázdnem Přikovali nás ke skále poslušnosti myšlenky…
Uznání. Sláva. Mamon. To je to, co nyní tě zajímá. Odmítáš bolest odmítáš city srdce ti chladne a umírá. Regule. Pravidla. Strach. Všechno krásné, co žilo, teď nezájmem tvým naříká. Ztratil se bojovník, jenž duši měl básníka. Mé srdce krvácí, jak moc mě to bolí. Však hlavu zvedám a podporu volím. Ve vizích zřím zdrceného…
Mít Excalibur, nebyl bych na boje sám, to jsi řekl. Co když však nebyl ten meč z oceli nikdy ukován? Jeho síla téměř svatá přec nemohla být jediným člověkem do majetku vzatá Legendy, příběhy mnohé o mocné zbrani mluví víš však, že ten meč nikdy nebyl ocelový? Jeho sílu nosí každý, kdo srdce má především…
V dláždění ztracený střevíček leží, komu dřív patřil, dozvíš se stěží. Přivřeš-li víčka, spatříš ve snu snad, andílka svěžího, co životem dřív tančil rád. Možná dívka roztančená, kterou volnost láká, vyzula střevíc zbytečně těžký a proměnila se ve svobodného ptáka Volná………………..
došla jsem až sem. A po Tobě se slehla zem. Moje srdce je plné Tebe, však v duši klid a čisté nebe. Vím, že už to tak bude věčně, bylo, je a bude nekonečně: Ty jsi ve mně a já jsem v Tobě. Ty jsi došel ke mně a já k sobě.
Útlá bílá těla břízek, něžné větvoví v zelených krajkách stydlivých lístků přicházejících v čase sem. Sen jara v mysli mám teď v zimě při svíčkách. Sen jara… V hudbě se vznáším v závojích tančím lehkých jak vánek tancem zmámená, jen mé horké srdce a tvůj žhavý pohled mě vrací zpět – tam, kde už není, tam, kde ještě není……
Mé tělo padá s plátky růží v studených kapkách rosy, v horké vůni akátů. Vibracemi žhaví beze slov, která nejsou potřeba, řeč plyne, topíme se vzájemně v hlubinách svých očí… mluvíme o nesmyslech, o sobě …s vědomím té hloubky, touhy. A přece takové věci se nehodí, nedělají, jsme morální a silní a nepřipustíme, aby…