Potkávám lidi po setmění,
kryjí se v temných stínech
s odhalenou tváří,
s cigaretou v ruce
nebo jen tak dýchají.
Nádech a výdech,
čerstvý a vzduch.
Stojím s nimy.
Hledíme na sebe
kouty ok,
pokukujem
lišáckými způsoby
a hrajeme si
na všední chvíli.
Užíváme si
normální svět,
utopickou čtvrt hodinku
ve které
bychom
o sebe
normálně
nezavadili.
Nezavadili okem,
nezastavili chvílí.
Ani.
Mlčky si postáváme
v obřích rozestupech
a přeci tak blízko.
Jakoby nazí.
Nedaleko od domovů,
daleko od časů,
kdy z hospod
zněly kytary
a hrůzné zpěvy
opilých žen
a buchot dlaní
pánů
do starých stolů
Ikea teror.
Jen tma.
Žádné vybledlé tváře
modrými opary androidů,
žádné oslnivé kontury
dvaceticentimetrových
vzdáleností
iPhone – tvář.
Jen ticho,
ševelení popílků,
atmosféra
a nutnost
brzkého
odchodu.
Ulice je zase
prázdná.