Slepec hrál na flétnu
a noční
podzimní Kampa
mu naslouchala
Vítr hnal v kruzích suché listy
Tiše – ještě tišeji
Tenké prsty přebíhají po otvorech
Vítr vrhá listí do tváře
Je bezva mít po ruce
kus zpívajícího dřeva
uklidňující
když člověk sám chce
Hrál krásně
jen pro sebe
v tak pozdní noční hodině
turisté nejsou
Slepec hrál nejprve sám
potom ve dvou
nakonec ve třech
spolu s větrem
zpívajícím v komínech
Ještě pořád zbývá kus noci
U nohy mu uvízl list
pak další
Sedíte – li mnoho hodin nehybně
příroda
vás zařadí do svého koloběhu
Listy se budou lepit
k vašim kořenům
ptáci budou usedat na větve
a vítr vás zahrne pískem
Slepec si představil sám sebe
jako stromočlověka
a rozesmál se
Jak krásné je splynout s přírodou….a ta flétna…krása
Toto je nádherné vylíčení spojitosti člověka s přírodou, dýchá z něho podzim, ovšem v celé své kráse.
Věřím, že jde o skutečný zážitek, tak působivé to je. Zavřu oči a slyším flétnu…