Zima pozvolna opouští naši krajinu
a síla nebeského slunce nám začíná rozehřívat ztuhlé žíly.
Do našich srdcí se pozvolna vkrádá nová naděje.
Naděje čeho? Nového žití?
Co vlastně dává energii tělu a vitalitu duši?
Slunce snad, nebo déšť či černý mrak?
Kdo cíl svůj na dosah před sebou stále tuší,
projíždí životem jak přeplněný vlak.
Na každé zastávce vydrží pouze nepatrnou chvíli
a záhy houká všem lidem na poplach.
Jiný zas rozvláčný je, pomalý a tuze líný,
nerozhodí ho ani náhlý pád anebo krach.
A co ten, který nevnímá jen sebe a svůj životní osud
a kolem dokola upírá pohled svůj?
Řídí se heslem: „Pomoz, jak můžeš, a přitom druhé nesuď
a za svým přesvědčením si pevně a hrdě stůj!“
Každý z nás mívá na světě různý úděl,
vydáváme se na vlastní pouť vpřed.
Mnohý dokonce životní boj sváděl,
mohl by druhým předat pár poučných vět:
„Nemysli, dcero, jen na svoji tvář anebo oděv,
nemysli, synu, toliko na majetek svůj.
Až seschlé tělo Tě začne pálit a pak bolet,
vzpomínat budeš, jak zjara voněl čerstvý hnůj…“