Čas není,
zívá ti do kapes a pod kapucu
inverzního snění
nesplnitelných tužeb
obětí první a druhé světovém války,
kolmo na utajená přání,
mecho – medových dlení,
ouha – po setmění,
to jsou ta, co nejvíc chceme,
ale nikomu je neřekneme.
Čas není,
zpívá si fujara za kuropění,
a skřítek odvedle se kření:
co blízko je
neb daleko?
Vše se mění
a podstata času stále známa není.
Tak řekni kolik úderů na věži
bude trvat tahle báseň,
moje pění?
No tak: „Řekni to.“
„Kolik?“