Někdy si melodie prostře šat
z borové kůry. A hladká cítí
řemeslné ruce. Jindy vsítí
mlčenlivost ryb z ulovených ztrát.
Někdy si melodie zavíří,
jako pěna ve splavu zahučí,
ubere, zavře se v obruči.
A květy stromů prorostou mříží.
Někdy se tón do ticha převleče,
škádlivě napovídá – stár, jsem stár.
A překvapená nota loupí cár.
Pokaždé vyslovuje – člověče:
(jakoby píseň něžnou zpívala)
Ej Lásko, Lásko, proč nejsi stálá?