V hodině té
mezi tmou a šerem
mluvil jsem se svým revolverem
mlčí a křičí přec
ta prapodivná věc
Není už cesty tam ni zpátky
jako když krk padne do oprátky
co na tom, že zdobený je fiží
kníže strachu mou mysl tíží
Potkal jsem stíny ve svém stínu
červotoč v hlavě se těší na hostinu
konečnost bytí se podobá prachu
vyhaslé hvězdě, životnímu krachu
Pohlédnu do očí, tam co jsem se díval
bojím se zrcadel, co za nimi je dál
v tu chvíli mi někdo na spánek zašeptal
chladivý vítr přitom kolem vál
Čas nemá jméno, ale ty ho máš dané
v duši ti neklid odjakživa plane
dle vůle tvé se, pane, stane
kostky jsou vrženy a spočítané
věř nebo nevěř
to já jsem kníže strachu
já jsem ty i já jsem on
tvého bytí
temný klon