/psáno na okenním parapetu, 29. 09. 2020/
Déšť líže střechy Žižkova
a vítr nejspíš kazí práci metařům
Smutek se odráží v kalužích znova
o letních siestách již nekážu
v podzimní ulici jménem Kubelíkova
Stromy už závodí o sto šest
by vypadaly jak paleta Renoirova
dívám se z oken přímo do hřbitova
prastarý náhrobek na mě volá
memento mori
do ulice Kubelíkova
Žižkovská věž se pyšně tyčí
se svými batolaty
snad z jiných světů, že nemají šaty
jen blíže jsou přísnému prstu
co vyrostl až do nebe
Ta chladná kráska pohrdá
mou garderóbou
Říká mi, že mráz
ji nikdy nezebe
(194 hodnocení, průměr: 3,52 z 5)
Loading...